Jak se formuje silný charakter?

Článek je zpracován na základě knihy „Cesta k charakteru", kterou napsal David Brooks.

 

​

Přemýšleli jste někdy o tom, jak se formuje charakter? Je potřeba se vždy postavit čelem ke vzniklým podmínkám, anebo jen někdy? Je nutno se při tom omezovat, nebo můžeme jít za hlasem svého srdce? A je možné dosáhnout silného charakteru výchovou? Nebo závisí jen na vrozených vlastnostech?

Novinář David Brooks si chtěl tyto otázky ujasnit, a proto provedl analýzy příběhů úspěšných lidí, kteří prošli – každý svým způsobem – cestu od pochybností, nejistoty a projevů slabosti k silnému charakteru a k uvědomění si svého poslání.

Brooks sledoval nejrůznější vlastnosti, které jsou vlastní silným osobnostem, a na příkladech jednotlivců je rozebral. Pro své posuzování si vybral lidi, kteří se od sebe vzájemně velmi liší: svatého Augustina, George Eliota, Dwighta Eisenhowera a další. 

​

Dva Adamové

V nitru každého člověka existují, podle autora, dvě podstaty, které bychom podmíněně mohli nazvat jako prvního Adama a druhého Adama. První Adam je zodpovědný za vnější interakce a za společenský úspěch. Tyto vlastnosti Brooks nazývá vlastnostmi „pro resumé“. Druhý Adam je pohroužen do sebe, nejsou pro něj důležitější materiální výhody, ale naplnění a podstata toho, co dělá. Je zodpovědný za smysl života a za směřování ke svému poslání. Autor to nazývá vlastnostmi „pro nekrolog“.

Když byste se zeptali, který z Adamů je důležitější, tak vám mnozí lidé řeknou, že ten druhý – protože vlastnosti „pro nekrolog“ jsou cennější než komunikativnost, rychlé učení se a schopnost pracovat v týmu. Avšak dnešní lidé jdou stále více po cestě rozvíjení prvního Adama, a na toho druhého zapomínají. To pak vede k pocitu neplnohodnotného života a k jeho vnitřní pustotě. Lidé mohou vydělávat miliony, ale nemusí v tom vidět žádný smysl. První Adam vám nepomáhá vytvářet charakter, bez něhož by se nejen vnitřní, ale i vnější život rozsypal na části.

 

Změna paradigmatu

Autor píše, že až do poloviny 20. století převládala etika skromnosti, na jejímž základě se lidé nepovažovali za horší, než jsou ostatní, ale ani za lepší. Když si dělali tenkrát teenageři seznamy hodnot, tak se sláva vyskytovala až na 15. místě, ale za „velmi důležitého člověka“ se považovalo jen 12 % dotázaných. Na konci 20. století se paradigma začalo měnit a skromnost byla nahrazena etikou sebechvály. Pro mnohé teenagery se stala sláva hlavním životním cílem, a za důležité se považovalo téměř 80 % z nich. Autor nazývá tuto změnu změnou „malého já“ na „velké já“ – osobnost se stala středem vesmíru. 

Odklon od skromnosti vyvolává mnoho problémů. Lidé musí věnovat velké množství času na dokazování vlastního významu, místo toho, aby se věnovali řešení svých nedostatků a pracovali na svém zdokonalování.

„Neskromní“ lidé mají tendenci nahrazovat své původní hodnoty. Můžeme například konstatovat, že přátelství je důležitější než popularita. Jenže jednání dnešních lidí je často zaměřeno na získání společenského schválení, a to znamená, že staví popularitu nad přátelství.

Pro „skromné“ lidi je důležitější vlastní sebezdokonalování. A i když se někdy zachovají neeticky, tak si to uvědomí, a snaží se to v budoucnosti napravit. Každý den se věnují sebereflexi a přemýšlejí o tom, co by mohli na sobě zlepšit. Tím hlavním rozdílem mezi lidmi „skromnými“ a „neskromnými“ je to, že ti první vědí, že charakter nezískáváme automaticky narozením, ale že ho můžeme a potřebujeme formovat. 

​

Hledání svého poslání

Dnešním mladým lidem je doporučováno, aby nahlíželi do svého nitra a přemýšleli o tom, čeho chtějí dosáhnout. Jenže při takovém přístupu se nezamýšlíme, co můžeme poskytnout druhým. Autor knihy radí, aby si lidé formulovali otázku jinak: „Jak může to, co umím a to, čemu se rád věnuji, pomoct světu?“

​

Více se můžete dočíst o otázkách formování charakteru, v e-knize  ve zkráceném provedení „Cesta k charakteru“.